5.May 2013

Velikost písma: A A A Autor: Miroslav Jokl

Sagarmatha National Park, Solukhumbu, Kala Patthar, Gokyo Ri, Trisuli, Chitwan. To jsou místa, která v několika následujících dílech o expedici Nepálem navštívíme společně. Společně s námi se na expedici vydá Petr H., Jiří Š. a Miroslav J.. Čeká nás toho hodně, tak vyrážíme, je 23.9.2006.

(c) Miroslav Jokl, Kathmandu

23. 9. 2006, 1. den, Plzeň – Praha – Moskva – Delhi

Sobota ráno budíček 6:00 – tak to je teda začátek, týden jsem byl na veletrhu v Berlíně, v pátek večer jsem přijel ve stavu neschopen se zabalit, takže se tomu tak stane nyní. Kočka se přes noc poblila, v obýváku praskla žárovka. Je to špatný znamení? Kdo ví. Po kočce uklidím, na žárovku není čas. Co nejrychleji a nejzodpovědněji se zabalím, později se ukáže, že úspěšně, na nic jsem nezapomenul. Snídaně, rozloučení se slovy „hlavně se vrať“ beru vážně. Jen jednou v příštím měsíci na zlomek sekundy zapochybuji, že se tak nemusí stát, na raftu na řece Trisuli. Tedy spíše pod raftem.

Po sedmé je tu Jirka s Katkou a Bárou, v malé Corse se přesunujeme do Prahy Ruzyně. Chvíli se pleskáme na letišti, pak přichází i Petr. Necháváme si zabalit baťohy, Jirka pak s lehkou hrůzou zjišťuje, že mu skrz stlačený baťoh vylézá špičatý konec hůlky. Skrz igelit není jasné, zda je baťoh protržen nebo ne, ale tak jak tak se nedá nic jiného dělat, než baťohy poslat do útrob letiště a doufat, že dorazí do Kathmandu v jakémkoliv stavu.

Boarding ticket, pasové a bezpečnostní kontroly, nic zajímavého. Po těchto povinnostech sedíme v letadle, odlet do mraků je téměř na čas. V letadle Aeroflotu jsou letušky nevýrazné, v nabídce není pivo, respektive třetinka je k mání za tři Eura. Tak to neklapne. Jirka si bezvadně rozumí s jakousi načančanou dámou z Moskvy sedící vedle něj a pilně trénuje ruštinu. Na Šeremetjevo přilétáme v lepší viditelnosti, kolem Moskvy jsou k vidění různá vodní díla a kanály. Ale jinak není jasný, na které straně Moskvy se letiště vlastně nachází. Přistání bez problémů, zaujalo nás snad jen to, že letiště je jedním velkým staveništěm.

Do tranzitního prostoru nás pouštějí bez větších potíží, směr Nepál má zjevně více lidiček z letadla – cca dvacet, možná víc. Poflakujem se po letišti, v duty free shopu koupím láhev čtyřicetiprocen­tního moku. Petr také, o něco menší. Pak sednem v jedné z restaurací, dám si jedno pivo v kelímku, cena 7 USD mě rozhodně nepřesvědčuje o tom, že bych si měl dát další.

Navečer se začínáme stavět do příslušné fronty na odbavení pro spoj Moskva – Delhi. Ve frontě jsou všelijaké zajímavé postavičky, turisti z Čech jedoucí na trek, moskevské bohaté barbíny, barevně v sárí oblečené Indky, Indové atd. Iljušin je docela monstrózní bombardér – v jedné řadě devět sedadel po třech. Je to zase Aeroflot, takže zase jsme na džusu a letušky jsou nezajímavý. Zaujalo mě snad jen to, že letušky docela zuřivě kontrolují zavřenost schránek na příruční zavazadla. Při přistání jsem pochopil, pár se jich otevřelo, zavazadla na hlavách svých majitelů mě lehce pobavily. Po jídle jsme tak dvě hodinky pospali, rušil tam jen nějaký debilní polský výrostek svým žvaněním.

24. 9. 2006, 2. den, Delhi – Kathmandu

Nad ránem nás přivítalo hlavní město Indie typickým dusivým smradem tropů. Ještě z letadla bylo vidět, že tady má zabydlená oblast opravdu rozměr, světýlka jsou z letadla vidět všude. Je ještě tma, rychle mizíme v klimatizovaném tranzitu, takže tam už je zase normální vzduch. Cestou nás a dalších cca dvacet jiných turistů z Čech odchytí jakýsi osobní asistent, s lehkou nedůvěrou mu – stejně jako všichni ostatní – zapůjčuji pas, slibuje, že zařídí přesun zavazadel do správného dalšího letadla a že vybaví boarding tickets. Čekáme na něj, pospáváme, nakonec se opravdu odkudsi vrátí a vše je zařízeno.

Nastala nejnudnější část leteckého přesunu, jsme nevyspalí a celé dopoledne a část odpoledne není do čeho píchnout. Preventivně proti průjmu si dáváme panáka Jacka Danielse a sledujem dění v tranzitním prostoru. Postupně pokecáme s partou asi osmi mladíků a mladic z Čech jedoucí na trek kolem Anapuren, pak se dvěma dvojicemi (dvě sestry a jejich chlapci), zajímavý mi přijde, že jedna ségra s chlapcem letí tam co my, druhá ségra s druhým chlapcem na Anapurny. To by mě zajímalo co řekli doma paňmámě.

Všichni odlétají do Kathmandu jinými spoji před námi, rozšiřuje se poplašná zpráva, že do letadel se nesmí brát žádné lahve s tekutinami, ani plastové. Moc to nechápu, ohrožuje to transport našich čerstvě (v Moskvě) zakoupených lihovin proti průjmu. Jelikož náš průvodce nic na toto téma neříká, předpokládáme, že se to týká jen některých leteckých společností, ne tak Sahara Airlines. Tak to byl teda omyl! Ten se ukazuje bohužel pozdě, při pokusu o průchod přes bezpečnostní prohlídku. Co teď, sháníme toho našeho osobního podržtašku co nás nevaroval, ale samozřejmě, že když je třeba, tak se ten indickej flákač někde zašil a není síly ho dohledat. Nakonec nezbývá než zachránit co se dá, zbytek zahodit a nastoupit do letadla. Petr svoji láhev vyhazuje celou, z mé si kluci jednou pořádně polknou, já si polknu pořádně několikrát a jdeme. Zanechávám zbytek cenného moku v hodnotě pár EUR osudu.

Trochu jsem se přiopil, budiž mi ke cti, že to bylo nadlouho naposled, v dalších týdnech jsem vypil tak málo alkoholu jako za posledních dvacet let nikdy. Podobně jsem v dalších týdnech snědl tak málo masa, jako v posledních třiceti třech letech nikdy.

Letušky Sahara Airlines v sárí vypadají po pár vydatných panákách finské vodky docela příjemně. Jídlo dobré, nový Boeing, letecká společnost hnedle na jiné úrovni než Aeroflot. Za chvíli jsme v Kathmandu. Přivítá nás cihlová stavba mezinárodního letiště. Při vyplňování dotazníku na vízum (30 USD) si radši nechám poradit. Plechová drožka nás veze do hotelu Potala Guest House, který Petr zamluvil předem přes Internet. Kluci jdou navečer ještě do města do cestovní kanceláře, já si raději jdu schrupnout na pokoj. Když se vrátí jdeme na první večeři v Nepálu, já si dám jenom pivo Mt. Everest, přesně to, co kamarád Cepín po své cestě na Anapurny vytrvale chválil. Při pivu vyzradím všechny detaily ohledně rodinného života. Po dlouhém a těžkém dnu jdeme spát celkem brzo. Poslední co jsem ještě stihnul zaregistrovat je to, že v Nepálu mobilní telefony rozhodně nefungují.

25. 9. 2006, 3. den, Kathmandu

Ráno jsem se probral docela znaven. Po ránu je v hotelu docela hlučno, z různých stran různé zvuky. Dle Petrovo domluvy přes Internet měl nějaký chlapík přinést letenky Kathmandu – Lukla, tak se ale nestalo. Nevadí, po první snídani v Nepálu kolem desáté hodiny jdeme do kanceláře Yeti Airlines, je to kousek též v turistické čtvrti Thamel. Za přepážkou tam sedí všichni v uniformách, po chvíli nám letenky vydají.

V ulicích Kathmandu si pomalu zvykám na panující naprostý chaos. Ze začátku není vůbec jasné, zda auta jezdí nalevo nebo napravo. Jezdí a chodí se prostě ve směru dopředu tam, kam je zájem se dostat. Postupným hledáním skulinek a volných míst ve směru cíle se cílové místo postupně přibližuje, až se nakonec dosáhne.

Po získání letenek jdeme do internetové kavárny poslat maily, že jsme dorazili. Cena za hodinu provozu celkem banální, 20 Rs za hodinu. Při poměru Kč : Rs 1 : 3 to jde, nicméně rychlost připojení neumožňuje nic víc než přijmutí / poslání mailů.

Po mailování jdeme do města. Procházíme se nazdařbůh Thamelem, postupně se dostáváme i do odlehlejších čtvrtí. Místy je to docela síla v jakých podmínkách domorodci žijí. To se musí vidět. Naprostý chaos a bída. Místy je takový provoz, že se ani jako chodci pár minut nemůžeme pohnout dopředu. Do toho motocyklová a automobilová doprava i v těch nejužších uličkách, smrad z výfuků, ve finále začne lehce pršet. Jirka docela statečně nakupuje různé dobroty přímo na ulici. Do toho teda nejdu, mám docela hrůzu z průjmu, o kterým si myslím, že musí stejně dříve nebo později udeřit. Ale raději co nejpozději a nedávat mu zbytečně šanci.

Cestou v ulicích nás postupně odchytí postavičky, které nás máznou červenou tečkou mezi oči. Na oplátku chtějí nehoráznou sumu 100 – 200 Rs. Menší sumy jim dáváme, následují diskuse o ceně, ale nakonec se jich nějak zbavíme.

Postupně se pomocí mapy města dostaneme k palácovému komplexu Durbar Square. Je to poněkud omšelá památka, první co se musí je zaplatit 200 Rs jako vstupné. Pak jdeme na kávu do terasové restaurace, ze které je celá památka pěkně vidět. Částečně je opravovaná, zároveň je pečlivě hlídána vojskem. Ostatně vojáčci budou k vidění ještě mnohokrát. Na terase potkáváme trojici Slováků.

Po kávě jdeme mezi jednotlivé stavby palácového komplexu. Mezitím se opět lehce rozpršelo. Fotíme, vnucují se nám k focení (pochopitelně za ne zrovna malý poplatek) i pestře zmalovaní poustevníci, nebo spíše jen rádoby poustevníci. S pokračujícím deštěm mě procházka městem baví čím dál méně. Nakonec se uličkami města dokodrcáme zpět do hotelu.

Navečer si dáváme pauzu na pokoji, musím se převléci a přezout. Večer kolem šesté se najednou setmí. Tak to bude každý den – rychlý východ i západ slunce, den je rozdělen na dvě přibližně stejné poloviny – od šesti do šesti. Jdeme vyměnit peníze, měním za 500 USD, v kurzu cca 1 USD : 71 Rs je to cca 35 tisíc rupií, domluvíme se směnárníkem na bankovkách 500 Rs, přes sedmdesát bankovek, to je teda pěknej paklík.

Pak se jdeme navečeřet a pospat. K večeři je v hotelové restauraci (Macro restaurant) Nepali specialita, v podstatě různé přísady Dhal Bhatu a další pochutiny ve vytvarovaném plechu. Když to vidím, mám trochu strach, ale nakonec je to docela dobré. Polkneme jeden Mt. Everest 0,65 litru a jdeme celkem utahaný (alespoň já určitě) spát. Před spaním se pokouším vydolovat ze sprchy teplou vodu, ale to je asi jediný nedostatek Potaly Guest House, nezdaří se, ale i studená voda je dobrá.

26. 9. 2006, 4. den, Kathmandu

Ráno se probouzím celkem brzo, už v dobré kondici. Snídaně v Macro je opět výborná. Jdeme do vytipované místní cestovní kanceláře Encounters, kluci tam už první den předjednali výlet. Za 15 USD na hlavu nás průvodce a řidič protáhnou městem, na celý den. Domluva je jasná, v 10.30 nás prý nějaký chlapík nafasuje v hotelu. V 10.30 nás chlapík nafasoval v hotelu. Nacpeme se do Suzuki 0,8 litru, řidič se rutinovaně zanoří do provozu a jedeme.

Divokou jízdou přecpaným městem se přiblížíme do bezvadného buddhistického komplexu na kopci v severozápadní části Kathmandu. Později dle mapy zjistím, že se to tu krkolomně jmenuje Swoyambhunath Stupa. Cestou se ukazuje, že náš průvodce je docela chytrý chlapík. Všeobecné znalosti má značně nadstandartní, anglicky mluví bezvadně (ale to nakonec tady vlastně skoro každý), prostě sympaťák (ale to nakonec tady vlastně skoro každý). Areál stúpy se mi moc líbí, z buddhistických památek tak nějak přirozeně vyzařuje pohoda. Dlouze se tu couráme, fotíme, necháváme i nějakou pětku jako dar. Je tu plno psů, holubů, turistů, buddhistických věřících, prodavačů všeho možného, pár žebráků a opiček. Poprvé v životě se procházím buddhistickým chrámem, opravdu velká paráda. Jirka pořád něco kupuje.

Jedeme dál. Cestou na naši žádost neplánovaně zastavujeme u parádní stavby nového chrámu. Sestává se zejména ze tří soch Buddhy, jsou čerstvě pozlacené, no moc pěkné. Po hlavním obchvatu jedeme dál. Tady už to není pro místní obyvatele zjevně žádná velká legrace. Polorozbořené domy, hromady odpadků, které podléhají dalšímu přetřídění, chudoba a beznaděj více než zjevná.

Dojíždíme na východ města k Boudhanath Stupa. Univerzitní profesor nám stále vypráví, podstatné je to, že tato docela velká (na výšku může mít cca 15 metrů) a rozhodně pěkná stavba je údajně Mekkou všech buddhistů. V ulicích okolo bydlí utečenci z Tibetu, tady se mi začíná potvrzovat domněnka, že s rudými bratry v Číně to opravdu nebude stále v pořádku. Stupa a její okolí působí opravdu důstojně a majestátně, k vidění je mnoho mužíků v oranžovém, tedy mniši. Dlouho se procházíme a fotíme, zatočíme si modlitebními mlýnky, i nějaký ten příspěvek zanechávám.

Řidič nám stále zuřivě otvírá dveře, je mi to trapné, ale chce si holt vydělat. Nakonec při vystupování zakopnu. Třetím místem kde se zastavujeme je komplex hinduistických staveb podél řeky. Tam je k vidění to, čeho jsem se „bál“. Prostě – v jedné části se podél řeky mrtvoly pálily (aktuálně dvě hranice v provozu) a o kousek výše se pestrobarevně (hlavně žlutá a červená) zabalené mrtvoly chystali jejich příbuzní utopit (také aktuálně dva obřady). Průvodce nám vysvětluje, že bohatší pálí, kdo na to nemá tak utápí. Jednomu koukají ze zábalu jen nohy, dalšího právě dobalují, u třetího se přikládá pod kotel, pro Evropana trochu depresivní místo…

Chvíli se tam procházíme a fotíme, k vidění jsou (podle mě) reklamy na poustevníky, ale brzo padáme pryč. Cestou zpět k autu Jirka s místními krasavicemi uzavírá nějaké obchody.

Čtvrtým navštíveným místem je komplex starobylých budov na jihu města – Mahaboudha – Patan Durbar Square. Po zaplacení vstupného se zašíváme do prvního patra místní restaurace na oběd. Z otevřeného okna restaurace je vidět přímo na náměstí. Na radu průvodce dáváme MoMos, typická místní strava, plus jedno pivo Ghorka. Diskuse s naším univerzitním profesorem se opět úspěšně rozbíhá, zjišťujeme, že mimo jeho živnost na vysoké škole a průvodcování turistů též dělá v jakémsi fitness centru poradce na jo echt dobrý sex, když poradí, není problém hodinka dvě… Prý je to vše v dýchání… Dohodneme se, že až přijedeme zpět do Kathmandu a vyzbyde čas, tak zavoláme… Jinak chlapík je bráhmanem, bezmezně věří v demokracii (po letech ne zrovna úspěšného království to chápu) a není možné mu vysvětlit, že ani demokracie není všelékem proti korupci a podobným vynálezům. Je mu 39 a má půlroční dítě.

Po obědě projdeme a pofotíme mezi starobylými buddhistickými stavbami. Prodavačky zde jsou obzvláště otravné a neodbytné, naštěstí pro mě si vybrali hlavně Jirku, částečně si jejich zájem užívá i Petr. Něco málo si koupí a padáme autem dál.

Asi jsme chytili odpolední dopravní špičku, takže doprava je ještě více ucpaná. Nicméně jsme se po chvíli dokodrcali do Tibetan Refugee Camp. V uprchlickém centru se obyvatelé živí výrobou koberců, ruční práce. Chlapík nám nabízí koberce k prodeji, je to ovšem pálka. Prý není problém zajistit na udanou adresu i dopravu, klidně přes celý svět. No nic si nekupujeme a motáme se skrz dopravní špičku do hotelu. Znovu mě napadá, že s rudým bratrem v Číně nebude vše v pořádku.

Zítra ráno letíme do Lukly a já nemám druhé kalhoty. Tento nedostatek napravuji koupí značkových goratexových Nord Faceů za banálních 1100 Rs. Kdo ví, jak je to s tím goratexem, ale za ty prachy je to skoro jedno… Cenu jsem asi o deset procent srazil, dál smlouvat se skoro neodvažuji, vzhledem k tomu, že prodávající je nepochybně o několik řádů chudší, mi to přijde skoro nemorální.

V hotelu mě večer čeká opět studená sprcha. Teplota vody ve sprše je jediná potíž v jinak báječném hotelu. K večeři je bezvadná místní směska založená na Dhal Bhatu. I návštěva WC potvrzuje, že strava je bez závad. Po večeři se trochu zamotáváme do pracovních problémů, já tolik ne, protože jsem práci dávno pustil z hlavy. Jeden San Miguel a Ghorka Bier je to nejlepší co si můžu dát na dobrou noc.

27. 9. 2006, 5. den, Kathmandu – Lukla – Chumoa

Ráno v 5:30 je budíček, turbovrtulový Dehaviland DHC-6 na nikoho nečeká. Zato v šest dole v recepci čeká taxík, více než dostatečně omlácená dodávka. I přes redukci baťohu (přebytečné věci je možno bez poplatku nechat v úschovně hotelu) je toto zavazadlo stále nesympaticky rozměrné. Kathmandu takhle po ráno vůbec není přecpané, až mě to překvapilo.

Před a kolem letiště je všude vojsko, musíme před vjezdem do areálu letiště ukazovat letenky. Vstupní bezpečnostní prohlídka a check-in se koná v nevlídné hale plné čekajících turistů a hlavně zavazadel. Ty produkují zejména horolezecké výpravy, javorové listy na bagáži mluví jasně odkud vítr vane. Platíme letištní taxu a čekáme u přepážky Yeti Airlines. Mluvíme s jakousi pěticí zbohatlíků z Moskvy. Za námi trpělivě stojí trojice anglicky mluvících děvčátek. Po nějaké době přibíhá maník se seznamem, na který se snažíme zaregistrovat a získat palubní lístky. Ale chyba, nejsme na seznamu. Posílá nás k jinému oknu, tam chlapík chvíli neví co s námi, ale nakonec mu dochází, že je vše v pořádku, že jsme jen na jiném seznamu. Posílá nás tedy zpět k původní přepážce, kde se u jiného človíčka zaregistrujeme.

Zřízenec nám odnáší batohy, snad poletí taky do Lukly. Vojáček mi ještě prohlédne ledvinku a jsme v odletové čekárně. Ta vypadá už o dost útulněji. Je tu též docela dost domorodců, některým místním děvčatům to sluší. Různí hoši v různých uniformách vyvolávají své lety, nakonec též zelenobílá uniforma křičí „Etyarlajnslukla“. Nacpeme se do minibusu, ten popojede asi dvě stě metrů na plochu, kde už čekají dva zelenobílí Dehavilandi.

Nakonec se ještě přiřítí třetí a ten je náš. Jako první vlézám do úzkých dveří, beru druhou řadu nalevo u okna, mezitím smečka zelenobílých uniforem nakládá baťohy. Vnitřek letadla ukrývá dva piloty, vypadají celkem důvěryhodně až na to, že mají jako většina místních sotva metr a půl na výšku a nezdá se mi, že by mohli něco vidět z okna před sebou. Dále je v letadle šest řad sedadel po třech a letuška, která má dva hlavní úkoly – rozdat bombóny s vatou do uší a vypadat dobře. Obojí jí docela jde. Napadá nás, co by se stalo, kdyby na někoho přišla akutní střevní příhoda. Odpověď ale nenacházíme, leda že by letuška vyndala odněkud kýbl a slušně by se dívala jinam.

Po chvíli pojíždíme po ploše, piloti stále kontrolují ty samé páčky a stále nic nemůžou vidět z okna. Na hlavní ploše vohulí motory a to je teda řev. Představuji si, co by se stalo kdyby se utrhla vrtule a jsem docela rád, že jsem si nevybral první řadu. Ta je přímo v ose vrtulí. Nakonec piloti odbrzdí, zrychlíme a stoupáme. Dehaviland se mi líbí. Nalevo je vidět mezi domky ta velká Boudha stupa, pak terasovitá políčka, louky, lesy, kopce, zase domečky, v dáli se vyloupnou Himaláje.

Turbovrtuláček se bez problémů dostává nad úroveň okolních kopců. Letíme asi půl hodiny, když najednou se tu a tam objevují mraky, zároveň se špičky okolních kopců začínají dostávat výše než letí letadlo. Jsou doslova na dosah. Letadlo párkrát lehce zakolísá. Všichni nepatrně zpozorní. A je to tady, kdosi postřehl přes nepřekážející piloty přistávací dráhu před námi – ta je tedy tuze úzká a tuze krátká a pěkně do kopce, na konci betonová zeď. Ale je alespoň vyasfaltovaná. Všichni zuřivě fotí, mě se dělá lehce nevolno od žaludku. Není mi jasné, jak se můžou na tu nudli trefit, ale Jirka přichází se spásnou myšlenkou, že když se jim to podařilo už tolikrát, tak to musí vyjít i teď. Stalo se.

Vyskakuji z letadla, pohůnci nás hrnou do haly pro zavazadla. Na ploše je vojáků jako na manévrech. Později jsem si všimnul, že vojáci jsou tu cosi jako letištní zaměstnanci. Chvíli čekáme na baťohy, ten je nám vydán proti příslušnému kuponu. Nějaký místní chlapík se k nám vnucuje, Jirka mu vymyslí úkol – dovést nás někam na snídani. To se za dvacku stane, přidává pár rad do života. Před letištěm stojí štrůdl lidí, působí to trochu depresivně. Čekají na práci od turistů.

Skok z 1800 do 2800 mnm je lehce na dýchání znát. V lodge běží TV, zrovna dávají pořad o tragickém konci jedné místní helikoptéry. Předpokládám, že si doma pamatují, že jsme helikoptéru v letovém programu neměli. Ale stejně se nedá nic dělat. Od vedlejšího stolu se na mě směje jedna z těch tří anglosasek, ale dobře si pamatuji na závazky z domova. Jakási místní paní nás pro štěstí obdaruje kalou – pruh žluté jemné látky. Později ji nosím stále na baťohu. V jídelním lístku je též přání dobré chuti v češtině. Řádně se nafutruji toasty s vejcem a džemem a čajem.

Anglosasky vyrazili, my se mázneme opalovacím krémem a jdeme taky. Najít cestu není problém, hlavní ulice je v Lukle jen jedna, na jejím konci je brána pod patronací několika vojáků a jsme na treku. Cestou si ještě prohlížím přistávací plochu, opravdu zajímavé. Při přistání je třeba se trefit, protisvah už pak letadlo zabrzdí. Při vzletu je naopak nutno se rychle z kopce rozjet a pak kniplem zvrátit letadlo rychle nahoru mezi kopce na protější straně údolí. Vzlet v mlze může být neřešitelná situace. To se také při cestě opačným směrem potvrdí.

Cesta vede zpočátku spíše dolů a je dlážděná jako chodníky v Tatrách. Fascinují mě karavany jaků, ale zvyknu si. Ještě více mě fascinují šerpové – nosiči, co teda někteří unesou, na to si do konce akce už nezvyknu a stále mě to udivuje. Jdeme relativně hodně zastavěnou oblastí, přijde mi výhodné, že v každém baráku je prodejna, restaurace a ubytovna (lodge). Domečky mají všechny modré střechy, zeleň se zelená, políčka obdělaná a stoprocentní poměr mezi počtem „hospod“ ku počtu domů celkově mě naplňuje klidem. Domy jsou většinou stavěné technologií skládání opracovaných kamenů přesně na sebe a nasucho, úžasná práce a přesnost. Místy jsou podél trasy k vidění buddhistické stavby, modlitební mlýnky a mlýny, chorteny nebo modlitby vytesané a nakreslené do skal. Už dávno umíme místní pozdrav, takže všude zní „Namasté“. Borovicové lesy, vodopády, krajinka opravdu tuze pěkná.

Přes serii vesniček dojdeme do Phakdingu, tato vesnička je o něco větší a původně jsme tu dle plánu měli přespat. Je nám ale dobře tak jdeme dál. Dál už cesta vede do kopce. Cestou několikrát překračujeme řeku, obávané visuté mosty ale nejsou tak obávané, v celé oblasti jsou evidentně nově udělané, ocel vypadá důvěryhodně. Cestou nás předcházejí tři anglosasky, prohodíme pár slov, mají ale nosiče a rychlostně jim s plnou polní nestačíme. Dojdeme až do Chumoy těsně před Monjo, Jirku lehce bolí hlava takže zůstáváme, v prvním baráku kde nás to napadlo.

Cena 100 Rs za ubytování je dobrá (a standardem i v dalších dnech). K večeři Dhal Bhat s nezbytnou přidávkou a čaj. Je před hlavní sezonou a nikdo další v lodge není, paní domu nás tedy ochotně bere do kuchyně. Jsou tam i místní a takový bílý voříšek. V patře se mezitím dokončuje elektrifikace (osvětlení) pokojů – dvoulůžáky, dřevěná bouda s dřevěnými lůžky s matrací, vlastní spacák nutný. Paní vaří, my u čaje plkáme a čekáme. Po večeři jdeme bez nějakých velkých průtahů spát.

Fotografií z expedice je dost a určitě je o co stát, takže si nezapomeňte prohlédnout celou galerii.

Kam dál?

• Expedice Nepál 2006 - III. část
• Expedice Nepál 2006 - II. část