28. 9. 2006, 6. den, Chumoa – Namche Bazar

Doma máme státní svátek, kamarád Marek žene svoje stádečko po kopcích a hospodách Českomoravské vrchoviny. Já mám jiné starosti. Usnul jsem sice rychle, za chvíli jsem se ale vzbudil a další cca dvě nebo tři hodiny ne a ne usnout. Nakonec se povede, ale to bylo přemlouvání do spaní. V budoucnu se problémy se spaním příliš neopakují.

Ráno vstávám první, chlapci pospávají, já jdu sledovat svítání a fotit. Je jasno, kousek dál od lodge jsou vidět první šestitisícovky či skoro šestitisícovky. K snídani je čaj s omeletou plus med. Ta je spíše průměrná. Moc se nezdržujeme a vyrážíme. Podle mapy je před Namche Bazarem první pořádnej padák do kopce. Zpočátku je cesta nahoru – dolu. Je pěkně, sluníčko začíná pálit.

Další vsí v pořadí je Monjo. Zase pěkné domky, modlitební praporky, škola na kopečku, jaci, nosiči, kolorit jak se patří. Uprostřed Monja se s Jirkou pouští do řeči nějaká mladá buchta. Ukazuje se, že je z Nového Zélandu, proto jí asi rozumím poněkud hůře. Se slovy, že se na Zéland určitě přijedeme podívat, jí opouštíme. Však se ještě několikrát potkáme. Na konci Monja je pěkný barák, kde se platí vstup do Národního parku Sagarmatha. Platíme 2000 Rs tak jak velí příručka Lonely Planet, chlapi za přepážkou vypadají docela nejistě. Pak se ukáže, že vstup je jen 1000 Rs. Ušetřená tisícovka dobrá bude. Na ceduli čteme, že ročně do Národního parku legálně vstoupí 15 – 20 tisíc turistů, převážně během října a listopadu. Jen rok 2002 byl hodně slabý, asi polovina, to se údajně v královské rodině střílelo. Doufám, že od té doby místní střelci chápou, že střílení všeobecně a zejména do turistů k ničemu nevede.

Cesta neustále mění stranu řeky, překonáváme tedy další visuté mosty. Všechny ale vypadají stejně dobře a bytelně. Trasa vede blízko podél řeky, je to docela divočina, jarní Vydra je proti tomu opravdu dětská slavnost. Závěrečná lávka u soutoku Dudh Koshi a Bhote Koshi River je dobře 50 metrů nad hladinou řeky, je z něj monstrózní výhled na řeku. Hned za lávkou začíná padák do kopce, na konci stoupání je Namche. Je to ovšem dobře 400 výškových metrů. Postupuji pomalu, nicméně i tak chlapcům brzo utíkám z dohledu. Různě se míjím s různými nákladními šerpy, naše rychlost je zhruba stejná, pravda, nesou asi pětkrát tolik kilogramů. Cestou mě předejde pětice Rusů, ti jsou ovšem úplně nalehko. Za chvíli mě míjí i jejich zavazadla. Občas počkám na kluky a kochám se výhledy. Les lehce řídne, příroda trochu jiná, místy vylézají na obzoru zasněžený kupy hlíny, velká nádhera.

Do Namche už dojdeme společně. Město má tvar podkovy, uprostřed podkovy dole je chorten, okolo teče potok a stojí modlitební mlýny. Ve městě je zřejmý rozvoj z posledních let. Domy vypadají nově a udržovaně, vzhledem k tomu, že v každém baráku je restaurace a ubytovna nebo hotel, přijde mi to tady jako malý ráj na zemi. Zaujalo mě, že na mnoha místech je nabízen Internet. Procházíme se ulicemi, poptáváme se na doporučenou lodge – Changri-la Guest House. Ráno nám paní z předchozí lodge dala doporučení a vizitku na tuto lodgi (čímž jsme zapadli do hotelového řetězce) a musím uznat, že to byla asi nejlepší ubytovna jakou jsme vůbec v národním parku navštívili. Místní týpek nás tam za dvě pětky dovede.

Ceny analogické jako den před tím a tak tomu plus minus bude i ve vyšších polohách. Ve společenské místnosti (skvostný dřevěný interier) je zaparkovaná rodinka Němců, jsou tu se třemi (!) malými dětmi. Později se dozvídáme, že žijí v Nepálu už devět let, pracují v agronomii v rámci pomoci chudým zemím, děti navštěvují anglickou školu. Nyní už se pozvolna odhodlávají k návratu do Německa.

Dáváme si čaj (pokolikáté už) a cosi, co vypadá jako pečené brambory se zeleninou. Je to ovšem vynikající. Cestou jsme viděli pár šerpů „Maso a uzeniny“, dávat si cokoli od masa nepřipadá před výstupem vůbec v úvahu. Dvacetikilová syrová flákota volně ložená v koši, cestou vydaná na pospas mouchám, slunci a já nevím čemu všemu ještě nemůže být pro mě. Moje návštěvy velké WC probíhají jednou za dva dny ke všeobecné spokojenosti a na tom nechci nic měnit.

Po jídle se jdeme projít do města. Vzhledem ke kauze vrtulník posíláme nějaké ty zprávy domů, ale za těch asi 15 minut jsme mázli skoro pětikilo, na rozdíl od jídla a pití tady výšková přirážka funguje. Opět potkáváme Rusy, dvakrát trojici anglosasek, je na nich vidět, že dělaly shopping. Na ulici jsme natrefili též na jakéhosi dobrodruha z Plzně, studoval tam prý techniku. Nějaký ten pátek je už ale v Kanadě, živí se vůdcováním po horách, momentálně je tu s kanadskou výpravou na Ama Dablam 6856. Vysvětluje nám, kudy tam polezou (jižní zaledněná stěna), o této stěně jsem byl z fotek naprosto pevně přesvědčen, že není možné ji zlézt. Na to kontruje, že s tou partou nehorolezců a povalečů, když jsou dolárky, tak všechno jde. Jeho krasavice prý taky vůdcuje, ale na Island Peak.

Přesně vedle naší lodge je též správa národního parku, kde je v případě climbingu nutné vybavit příslušná povolení. Na mapě se nám zdála jedna šestitisícovka (Lobuche East) možná snad relativně dostupná (na mapě je dokonce značená cesta). Napadlo nás tedy se jít zeptat, jak je to tedy s turismem na šestitisícovky. Jelikož jsme otevřeně tvrdili, že o tom jen nevážně uvažujeme a že nemáme výzbroj atd., pán ze začátku nemohl pochopit, co to vlastně chceme. Pak když mu to došlo, prý že je třeba platit povolení rozhodně předem – 455 USD za čtyři lidi. Když jsme pak večer na mapě při detailním ohledání zjistili tu smečku vrstevnic, došlo nám, že si o nás museli nutně myslet, že jsme magoři. Nakonec jsme se ale u toho dobře zasmáli.

Kupuji tři pohledy. Že něco nemusí být v pořádku mě napadlo, když mi slečna dávala ke třem pohledům čtyři známky. Nakonec jsme se nějak domluvili (3 plus 3 ks), pohledy překvapivě došly, sice s velikým zpožděním, ale přeci jen je nějaký dobrý muž odnesl do údolí. K večeři polkneme nějaký ten čaj a smažený nudle se zeleninou. Pak jsme s Jirkou zdravě zariskovali a dali si hrneček místního piva Scherpa Cchang na dobrou noc. Ta byla dobrá. Pivo bylo, řekněme – chuťově trochu jiné.

29. 9. 2006, 7. den, Namche Bazar – Khumjung – Namche Bazar

Při usínání jsou vidět ze sousedního údolí podezřelá světla a zvuky. S Jirkou se dohadujeme, zda je to ohňostroj nebo střelba. Nakonec jdeme spát s tím, že pokud by nás někdo nechtěl pustit zpět, tak tady nakonec není tak špatně. Ráno německá rodinka potvrzuje, že jsou nějaký svátky.

Spím úplně bezvadně, ráno fotím svítání na západ od nás – hřeben Kwangde Ri 6187. K snídani dorazí i kolegové, dávám standard – čaj s tousty a džemem. V půl deváté vyrážíme na aklimatizační procházku po okolí. Dnes budeme poprvé nocovat dvakrát na stejném místě. Jdeme směrem k letišti nad městem. Potkáváme se s česko – kanadským dobrodruhem, jdou se někam věšet na skalky. Naši Němci se nám též „pletou pod nohy“ – je jich docela výprava, tři dospělí, tři děti a dva šerpové. Nevím jak je to možný, ale příroda se mi stále moc líbí, tady je už spíše jen kosodřevina nebo menší hájky, skalky, louky, kvetoucí květiny, všechno je tu docela barevný a příjemný na pohled. Za letištěm docházíme k monstrózní skalce pokryté jačím trusem. Trus je ve vodě přeformován do tvaru kulaté placky a suší se na zimu.

Kolem chortenů jdeme hřebenovku nad Namche Bazarem směrem k hotelu Everest View. Cestou se nám poprvé nabízí výhled na Ama Dablam, zajímavá špička, ale lézt bych na to nechtěl ani zadarmo. Petr pořád nazývá Amu Dablam Ama Dhalbhatem. V hotelu, kde si dáváme kakao, se dohadujeme, cože to vlastně vidíme na severním horizontu na konci údolí kam se chystáme. Nemáme mapu, podle nákresu v Lonely planet to vypadá, že to Everest ještě nebude. V hotelu se potkáváme s Jirkovo kamarádkou z Nového Zélandu, pamatuje si nás, ale moc s námi dnes nemluví.

Cestou dolů do Khumjungu zase potkáváme Čechokanaďana. Hledá nějaký dva maníky, kteří se mu prý ztratili. Zatímco nás vyvádí z omylu (z Everest View je k našemu všeobecnému překvapení vidět opravdu na Mt. Everest, Lhotse a Lhotse Shar), tak se objevují jeho zatoulané ovečky. Místo cesty do Everest base campu nám doporučuje jít do Ama Dablam base campu. Nápad se nám líbí, ale večer zjistím, že tato myšlenka nemá žádnou podporu v mapě.

Pokračujeme do Khumjungu, vesnice vypadá z kopce fantasticky fotogenicky, úhledné domky, střechy všechny modré, políčka přísně vymezena ploty z kamení, no dokonalý pohled. Dole ve vsi zalézáme do Tashi Delek lodge a dáváme čaj a brambory se sýrem. Mají zde i TV, majitel vysvětluje – 10 satelitních kanálů, kde a jak získat elektřinu a další související problémy jsou na pořadu diskuse.

Pokračujeme do Khunde. Ze spletu uliček Khumjungu je trochu problém se vymotat, ale i s radou místních se nakonec podařilo. Khunde navazuje na Khumjung téměř plynule, koketuji s myšlenkou se vydrápnout na čtyřtisícový hřeben nad Khunde. Tento nápad ale dementuje jakýsi (mimořádně špinavý) pocestný tím, že si s námi asi hodinu povídá. Tedy povídá a ptá se hlavně on, umí anglicky asi tak dobře jako my tři všichni dohromady. Je vidět, že je prostě nevykecanej. Nemá rodinu, býval prý nějaký nemocný, takže ji z tohoto důvodu nakonec nezaložil. Ale je to sympaťák.

Když nás propustí, už trochu spěšně projdeme Khunde kolem místního chortenu (tento se mi obvzlášť líbil) přes malý hřebínek s hájkem zpět do Namche. Je mlha, blíží se šestá a západ slunce tady na nikoho nečeká. Přes den jsme se dostali až do výšky 3880 mnm, tak snad jsme aklimatizaci učinili zadost.

V Namche ješte kupuji jednu bundu windstoperku. Mám jen jednu fleece na teplo a powertexovou bundu proti dešti, tak ať mám i něco proti větru. Za 1150 Rs je to skoro jedno, beru úmyslně červenou, protože se mi téměř už od začátku trochu stýská po přítelkyni a červená se jí bude určitě líbit. Prodavač mi vysvětluje kouzlo nízké ceny, první jakost prý z Číny vozí pitomcům do západní Evropy a Ameriky jako značkový zboží, druhou jakost (křivý švy apod.) vozí za zlomek ceny sem.

Večer jsme si dali zcela výjimečně sprchu (200 Rs, první regulérně teplá v Nepálu), čaj, pečené vegetariánské MoMo, na dobrou noc panáka a spát. V lodge se objevily nějaké další dvě výpravy (celkem osm kusů).

30. 9. 2006, 8. den, Namche Bazar – Tengboche

Vyspal jsem se pěkně, ale mám nějaký až moc živý sny. V noci jsem se účastnil porodu, rodila přítelkyně samozřejmě. Už v půl sedmé jsem na snídani, jako obvykle 4 toasty s medem a džemem plus čaj. Po návštěvě WC sleduji počasí, lehce sem tam mráček ale jinak pohoda.

V půl deváté vyrážíme na cestu. Z Namche se musí nejdříve do kopce a pak trasa treku vede víceméně po vrstevnici otevřeným terénem po obvodu kopce. Jdou s námi hrozný davy lidí. Cestou je nový chorten postavený k výročí padesáti let výstupu na Everest. Už zase potkáváme Čechokanaďana, tentokrát se i dozvídáme jak se on a jeho přítelkyně jmenují – Míra Hladik a June Ray – zajímavé dámské jméno. Po cestě nás také kasíruje jakýsi dědeček, údajně jdou peníze na výstavbu a opravu turistických cest. Necháváme 100 Rs a jdeme dál. Kanadská výprava zůstává v první hospodě po cestě. My pokračujeme na křižovatku hlavního údolí s údolím Gokyo.

Dále cesta klesá k potoku. Ještě než dojdeme až na most, prochází se jakási malá ves, v dostatečně chudě vypadající lodge dáváme jídlo, já česnekovou polévku a čaj. Ať chudí domorodci taky něco vydělají. Míjíme se s dvojicí Poláků, Polce to evidentně sluší. Dojdeme k potoku, dole jsou prudké serpentiny již zase hustým lesem. Za mostem se cesta (překvapivě) otáčí zase směrem nahoru. Čeká nás asi 300 nebo 400 výškových metrů prudce do kopce. Nahoře je dnešní cíl, ta představa pomůže. Ze začátku jdu pomalu, i tak kolegům stále poodcházím. Všude se motá plno anglicky mluvících postaviček a též jaků a šerpů. Pak už mě to nebaví se vléct jako šnek a tak se zavěsím za jednoho Kanaďana – horského vůdce. Tempo se stává rychlým, ale funím co to dá a nepustím se ho. Za asi hodinu se doklopýtám na kopec docela solidně zpocen. Za dalších cca 20 minut dochází Petr a Jirka.

Na vršku je areál kláštera Tengboche, moc pěkné. Ke klášteru patří chorten, bohatě zdobená vstupní brána a další budovy. Opodál jsou různé lodge a dokonce volejbalové hřiště. Jdeme do lodge dle doporučení z Namche. Ceny jsou mírně vyšší, ale ne úměrně dle výšky – jsme ve výšce okolo 3900 mnm. Mladší mnichové zrovna mastí volejbal o sto péro a smějí se u toho skoro jako blázni. Opravdu se mi toto místo líbí, fotíme co to dá.

Dáváme kávu na vzpamatování se. V lodge dřepí jakýsi mladík z Izraele, když mu říkáme, odkud jsme je, z toho nějaký unešený. Prý rád jezdí do Prahy a Špindlerova Mlýna. Dále je v lodge smečka Japonců. Všichni jsou evidentně v důchodovém věku, jeden z nich má být místní známý fotograf, rozdává nám pohlednice s jeho fotkami. Mají sebou celý ansámbl šerpů, jeden mluví i japonsky, vlastní kuchyň včetně nádobí a jako vrcholné číslo je fakt, že mají i jednoho koně.

Po kafi jdeme na kopec nad klášterem. Trochu bloudíme, ale nakonec jsme nahoře. Protože jsou tři odpoledne, není už moc dobrá viditelnost. Před čtvrtou seběhneme dolů, návštěva jakéhosi minimuzea patřícího ke klášteru a čekáme na začátek společné motlitby – jedná se o komerčně otevřenou akci, mniši se modlí, turisti očumují a eventuelně dobrovolně platí.

Po čtvrté to vypukne. Musíme se zout, sednout po pravé straně ke zdi a být ticho a nefotit. Turistů je zjevně přesilovka, tak minimálně třicet, mnichů sotva patnáct. Cosi tu voní. Mniši sedí ve dvou řadách proti sobě bokem k nadživotní soše buddhy, jen jeden (asi velitel) sedí pod sochou. Místnost je parádně vyzdobená, škoda že fotit se nedá. Začínají rytmicky předčítat modlitby, každý si povídá to své, dohromady je to takový mnohohlasný hlasový mumraj. Docela zajímavý. Čas od času popadnou hudební nástroje – trubky malé i velké, bubny, zvonky, činel – a spustí nějaké krátké koncertní číslo. Melodie se vždy na závěr zhroutí do stavu, že všichni foukají nebo mlátí do toho svého nástroje a je z toho solidní kravál. Mladý mnich ostatním rozdává průběžně nápoje a pak i jídlo, sušenky a podobně. I na čumily zbude oplatka. Motlitba se nicméně docela táhne a stále není konec. Poláci odcházejí, Amíci také, turistů ubývá. Po hodině a půl usoudíme též, že už je to trochu stereotyp a že večeře má taky něco do sebe. Zanecháváme příspěvek a odcházíme. Suma sumárum to bylo docela zajímavé, dojem kazilo snad jen umělé elektrické osvětlení.

K večeři dávám oblíbený Dhal Bhat, v podstatě dvojitou porci. Příprava byla sice nějaká dlouhá, ale času dost. Izraelita nám i Japoncům něco pořád vypráví, Japonci vypráví, Jirka taky vypráví a spát jdu z celého dne docela servanej.

1. 10. 2006, 9. den, Tengboche – Dingboche

V noci mám nějaký pomatený sny, lehce konkrétní erotika. Navíc mě trochu bolí hlava a taky trochu žaludek. Jako kdybych místo litru čaje večer vypil litr vína. Asi to chtělo víc toho čaje. Tak si ho tedy dám ráno a kupodivu to okamžitě pomohlo, hlava přestala a žaludek se po snídani – toasty se smaženými vejci – taky ustálil. Poprvé a naposledy mám potíže s výškou, ale i tak jen na chvíli.

Ráno je zcela výjimečně špatná viditelnost, mlha a mraky. Okolní kopce vylézají jen na chviličku a zase mizí. Po osmé vyrážíme, cesta vede z kopce, pak plus minus po rovině. Vegetace hraje všemi barvami, stromy začínají ubývat. Míjíme ženský klášter, budovy jsou ukryty mezi stromy. Po chvíli dojdeme k mostu, tím se dostaneme na pravou stranu potoka. Potok je hluboko pod námi. Most je dvojitý, respektive nyní se chodí po novém, výše postaveném, původní je pod ním.

Ještě chvíli do kopce a jsme v Pangboche. Jdeme spodem. Trochu jsem naznačoval, že bychom mohli jít horní variantu cesty, která vede kolem kláštera, ale pro přílišnou kulturní nasycenost se tato verze nesetká s pochopením. Tak holt jdeme do vsi. Co ale nevynecháváme je zastávka na Lemon Tea. Opět, už asi po šesté, potkáváme Míru Hladíka a jeho kanadské dolarové pacienty. Krátce pohovoříme a loučíme se potřesením rukou, tentokrát už je vidíme definitivně naposledy, přeju mu hodně štěstí na tom šíleným kopci. Jedna účastnice zájezdu s nimi na Ama Dablam nepokračuje, jsme svědky srdceryvné scény, loučení po kanadsku. Dáma zcela nepokrytě a nahlas brečí a objímá se, jako kdyby se opravdu neměli vrátit. Chlapci ale byly v klášteře na návštěvě, od lámy měli kaly pro štěstí, takže to určitě dobře dopadne.

Také jsme znovu minuli dvojici z Polska. Při odchodu ze vsi alespoň fotím kopec pod klášterem. Cesta pokračuje mírným stoupáním až do Shomare. Zde definitivně překračujeme vrstevnici 4000 mnm, a jsme v zóně smrti. Trochu je to znát na dýchání. Jdeme ale pomalu a dostatečně pijeme. Za Shomare je krátký ale ostrý kopec, mizí vegetace, zůstávají jen křovíčka a louky. V Orsho – vesnička sestávající se z jednoho stavení – dáváme čaj Hot Lemon, já ještě česnečku. Místní garlic sup je docela přísný vývar, jen a pouze z česneku, kalná bílá voda. Ale dobrá. Křižovatka před Dingboche a Pheriche je na dohled. Počasí se trochu zhoršilo, vítr, oblačno a pokles teploty. Oblaka jsou ale všude jinde jen ne nad námi, takže do toho nám na hlavu ještě smaží slunce, zvláštní počasí.

V Orsho nám chlapík se zavázanýma ušima dává vizitku na lodge v Dingboche, nakonec jsme ale bydlení volili podle jiných kritérií. Cesta z Orsho vede širokou plání mírně do kopce, pak za křižovatkou krátce z kopce na most a pak dlouhé stoupání směr Dingboche. Tato ves je 4400 mnm, takže je třeba ještě nějaké metry nastoupat. Docházím dvojici Poláků, tedy se Šerpou vlastně trojici. Přes zvlněnou pláň dojdu do vsi a na viditelném místě čekám na kolegy. Chvíli jim to trvá, ale nakonec taky dorazí. Chvíli sedíme na „návsi“ a čekáme, zda se nás někdo neujme, to se kupodivu nestane. Okolní lodge vypadají pěkně všechny, těžko vybírat. Nakonec zmíním přítomnost dvojice z Polska v jedné lodge, to zabralo, Polce to slušelo, tak se chlapci rozhoupli a šli jsme do stejné ubytovny – Moon Light Lodge.

K našemu překvapení už tam nějací Češi jsou, dvojice, kterou jsme potkali v Dilí na letišti. Děvčátko ze Sázavy vypadá taky k světu, takže tam máme hnedle dvě kočky na ubytovně. Polkneme kávu a jdeme se po zbytek dne projít na návrší na vsí. Je stále oblačno, takže není nic moc vidět.

Večer se docela rozproudí volná zábava, Poláci jsou z Varšavy, dále jsou tam dva Rakušáci z Linze. Jsou to servisáci přes výrobu dílů pro vodní elektrárny a jsou tudíž v Nepálu dlouhodobě. Pan domácí má společenskou místnost plnou diplomů, synek byl loni na Ama Dablam a letos na jaře dokonce na velkým klukovi, je na to patřičně hrdý. K večeři dávám čaj a Dhal Bhat s mohutným přídavkem. Holkám to stále více sluší, takže jdeme raději spát do našeho třílůžkového kutlochu.

2. 10. 2006, 10. den, Dingboche – Nangkar Tshang – Chhukhung – Dingboche

V noci jsem ve snu rozbil kamarádovi Motlíkovi „ústa“. Vůbec netuším proč, je v tom chudák nevinně. Sny jsou čím dál živější, čaj je v této výšce asi dobrý halucinogenní materiál. V jednu chvíli se mi spalo nějak blbě, člověk na chvilku zapomene dejchat a hned se dusí.

Ráno vstávám opět první, Poláci i Rakušáci už pobíhají před lodge a fotí okolí za úsvitu. Pravda je, že je co fotit, hra světla a stínů, nikde ani mráček. Taky fotím, podaří se zachytit animaci postupu sluníčka po vrcholcích od nás na západ. Později se přidává i Petr. Přes noc evidentně mrzlo, po ránu je ještě docela zima. Snídaně je obvyklá, čaj s toasty.

Kolem osmé na radu pana domácího vyrážíme na Nangkar Tshang – cca 5100 mnm. Je to kopeček hned nad vsí. Za ním pokračuje hřeben dále, ale tam už asi bude horší se dostat. Jelikož je vidět v dálce dole v údolí blížící se mlha a mraky, tak na nic nečekám a klukům brzo uteču. Jdu docela svižně, ale je to dřina. Ostatně pro všechny z nás to bude osobáček co se výšky týče. Terén je doslova banální, plochý kopec, vlastně jedna velká louka. Funím jako lokomotiva, ale nezpomaluji. Teprve kousek pod vrcholem je nutné postupovat po kamení a menších skalách, tam už taky musím po dvaceti krocích dělat přestávky na vydejchání. U skal pod vrcholem potkávám šerpu na sběru jačího trusu. Pohvizduje si a zjevně má dobrou náladu. Počítám, že ten den si s košem seběhnul na trus ještě několikrát. Konzultuji s ním polohu vrcholu na mapě a ve skutečnosti.

Konečně se vydrápu na vrcholový hřeben, až na nutnost zuřivého dýchání, bez problémů. Monstrózní panorama. Jen velkej kluk se zpoza nižších kopců nevyloupnul. Jinak je vidět opravdu mnoho, Island Peak, za ním Makalu, Ama Dablam a okolí, údolí Khumbu směrem dolů (odkud mě hnaly ty mraky), Arakam Tse, údolí Cho La i s jezerem jako na dlani, Lobuche a další. Fotím, popíjím vodu, kochám a čekám na chlapce, za asi dvacet minut jsou na vrcholku také. Vypadají nějak udejchaně, ale to je normální. Za chvíli přijdou Rakušáci a pak ještě nějací turisti. Kluci mají radost z výhledů, jeden z rakouských soudruhů má dalekohled, takže se na vrcholu poflakujeme asi hodinu.

Nakonec se ale vždycky musí zpět dolů. Nad vsí se rozdělujeme. Kluci se výstupem asi dost vyšťavili a zdá se jim, že pro dnešek (je poledne) toho mají dost. Mě se v rámci aklimatizace jeví jako správné se ještě jít projít do Chhukhungu, podívat se na ledovce pod Lhotse a Lhotse Shar. Postupuji přes louky nad Dingboche traverzem pokud možno po vrstevnici, je samozřejmě vyloženě zbytečný sejít do vsi abych pak zase stoupal do bočního údolí. Po nějaké době ale výškovou výhodu stejně vyčerpám a pracně se přes potok napojuji na obvyklou trasu.

Tou dobou na mě doléhá krize. Ráno se menší chybička vloudila, nemám sebou nic k jídlu. To v zásadě není problém, budu si ale muset něco koupit. Po cestě má být nějaká víska – Bibre. Nakonec je, skládá se sice jen z jediného baráku, ale prodejna v něm je. Dědek má starosti jestli dost piju. Říkám, že jo a kupuji Marsku a litr vody, dědek chce nekřesťanských 340 Rs, ale má štěstí, není křesťan, tak si to může dovolit. Chvíli posedím před boudou a popíjím vodu. Zezadu už dorazili mraky a Ama Dablam se schovává. Nutse a Lhotse ještě vidět je, celá jižní stěna září ve sluníčku. Odpočinu a ploužím se dál, Chhukhung už nemůže být daleko.

Za chvíli jsem se dovlekl do cílové vsi. Je o něco větší než Bibre, ale ne o moc, baráků je asi sedm nebo osm. Místo ledovce, který měl začínat hned za vsí, je vidět jen kupa kamení. Je to nakonec logické, ledovec před sebou vyhrnuje hory kameniva. Za vsí dlouho váhám, zda má smysl se na morénu drápat. Jsem dost utahanej a je to na výšku ještě možná sto metrů. Viditelnost je mezitím čím dál horší. Zvědavost mi ale vrací energii a drápu se na horu kamení. Na moréně je vidět – zase další kamení, led – kde nic tu nic. Mraky nad ledovcem porůznu zakrývají hřeben Nupse – Lhotse, což tvoří zajímavé divadlo. Pokouším se něco vyfotit, ale mraků je víc. Jinak je to ale zapomenutý a trochu neveselý konec světa.

Jdu dolů, ale i to je dřina. Celá cesta je mírně z kopce, což je příjemné, ale únava ze stoupání vykonala své. Přes den jsem vlastně dvakrát překročil 5000 mnm. Kolem půl páté jsem v lodge. Polknu nějakou vodu, banán v čokoládě, tatranku a večeře je tady. Objednávám čaj a brambory se zeleninou. V lodge jsou jen Poláci. Trochu jakoby hlava chtěla začít bolet, ale to jsem úspěšně rozehnal čajem. Chlapci celé odpoledne proleželi v lodge a nyní povídají něco o výškové nemoci. Myslím si, že to nebude tak zlý. Později dorazí i Rakušáci, ale všichni jsou dnes nějaký chcíplý a nemluvný. Jen snad Poláci prý odpoledne skotačili ve svém kutlochu, prkna nic neutají. Hned jak sním večeři tak jdu spát, myslím si, že aklimatizační den byl výživný více než dost.

Fotografií z expedice je dost a určitě je o co stát, takže si nezapomeňte prohlédnout celou galerii.

Kam dál?

• Expedice Nepál 2006 - III. část
• Expedice Nepál 2006 - I. část