Hromadné dobývání 3-tisícových vrcholů v oblasti Velkého Benátčana proběhlo v srpnu 2012, za fantastického počasí, kdy po celé 4 dny nebyl spatřen ani mráček.

Nultý den jsme „po šichtě“ provedli přesun na velké parkoviště u Matreier Tauernhaus (1511 mnm). Parkoviště je placené a hojně navštěvované, lze bez problémů přespat vedle auta pod širákem. Dostanete se tam hned po první odbočce doprava kousek za jižním ústím Felbertauern tunelu. Jak se dostat z Čech k tunelu, to je asi notoricky známo.

První den ráno jsme po vydatné snídani kolem 10.00 vyrazili proti proudu řeky směrem na západ. Po cestě jsme se míjeli s různými dopravními prostředky (koně, traktory s přívěsy na lidi, taxíky atd.), které zavážejí za drobný poplatek turisty do malebné vesničky postavené podél říčky u Venedigerhausu (1689 mnm). Toto místo stojí za zastavení a nějakou tu fotku, něco podobného (architektura, celkový krajinný ráz) jsem v Alpách nikde jinde neviděl. A taky Weissbier do žaludku se hodil. Dále cesta pokračovala ještě chvíli mírně do kopce proti proudu až na křižovatku turistických cest, kde jsme odbočili doleva konečně do „divočiny“, prudce do kopce k vodopádu. Dále za vodopády pokračovalo stoupání až nahoru pod ledovec Unterer Keesboden. Alte Prager Htt. (2489 mnm) byla již jakoby téměř na dosah, ale cesta a stoupání až k chatě bylo dlouhé. Po dosažení chaty nebyl pohled na ní úplně pěkný, chata byla v létě 2012 již docela slušně zpustlá. Pokud jí někdy nějaký pachter bude chtít oživit, bude to dřina. Na ubytování asi vhodná stejně nebude (malá kapacita), ale jako místo pro občerstvení – moc pěkné, také jsme zápraží využili ke konzumaci vlastních zásob vína před posledním úsekem dne. Na Neue Prager Htt. (2782 mnm) byla ještě asi hodina stoupání po kamenech, do cíle jsme došli kolem páté odpolední. Nová pražská bouda sice možná evokuje nějakou souvislost s domovinou, ale její zakladatelé byli ryzí Němci, žijící v Praze před 1. Světovou válkou. Po prohrané válce se sami evakuovali vesměs do Mnichova. Chata klubová, po všech stránkách OK. Za zmínku stojí ještě minivýlet do sedla Kesseltoerl (2790 mnm) – asi 10 min cesty, výhledy do údolí za hřebenem. Orientační časy (číslo cesty): Tauernhaus – Venedigerhaus cca 1 hod. (902B), Venedigerhaus – Alte Prager Htt. cca 5 hod (902B, 921A), Alte Prager Htt. – Neue Prager Htt. cca1 hod (902).

Druhý den po ránu (kolem osmé) jsme vyrazili přes kameny směr Kleinvenediger (3468 mnm) na Schlatenkees. Cestu na ledovec asi nelze nenajít. Ledovec je nejdříve relativně prudší, pak se zplošťuje a v úrovni Malého Venedigeru je to veliká sněhová pláň, trhliny jen tak sem tam (nicméně společný postup na jednom laně nutný). Z malého jsme následně přešli na zlatý hřeb celé akce, Velký Venediger. Cesta se z plošiny ledovce obrací vzhůru, dosažení vrcholového hřebene je relativně namáhavé, ale není to nic nemožného ani pro průměrně trénovaného jedince. Pak se cesta obrací doprava po „středně“ ostrém hřebínku – pro zkušené harcovníky nic nepřekonatelného, jedinci se závratí by se možná měli zastavit. Po několika desítkách metrů na hřebenu přichází vrchol Grossvenedigeru (3666 mnm). Na vrcholu je velký kříž na podestě, spousta lidí a bordelu po té spoustě lidí. Ale také ohromné a široké a fantastické výhledy, jejichž popis přesahuje možnosti tohoto stručného článečku – to se prostě musí vidět, zmíním jen jedno místo – majestátný a mocný Grossglockner na východě. Po focení a svačině následuje rychlý sestup jižním směrem k Defregger Haus (2963 mnm). Poslední krátká část sestupu před chatou je zase po kamení, příchod kolem čtvrté. Chata příjemná, není sice klubová ale Alpenverein zde platí. Co mě trochu zaujalo bylo, že přes noc byla na pokoji trochu zima (využití místní deky nutné). Orientační časy (číslo cesty): Neue Prager Htt. – Kleinvenediger cca 3,5 hod. (902), Kleinvenediger -Grossvenediger cca 1,5 hod. (902), Grossvenediger – Defregger Haus cca 1,5 hod.(915).

Třetí den jsme vyrazili po sedmé do mrazivého rána, nejdříve po skále zpět k ledovci. Nástup na ledovec byl více napravo, postupovali jsme napříč přes množství trhlin mírně do kopce, směr mezi Rainerhorn (3559 mnm) a Schwarze Wand (3503 mnm), až do sedla, kde bylo několik nepříjemných trhlin a nástup na poctivý a poměrně strmý led na Rainera. Zde se musí postupovat opravdu opatrně, případný pád na ledovci by mohl být obtížně zastavitelný i pro vícečlenné lanové družstvo a místo případného „dojezdu“ – nic moc. Posledních pár metrů na Rainera je nepříjemnou sutí. Výhledy ovšem opět fantastické. Ledovec pod Venedigery vypadá jako jedno ohromné bílé hřiště, kde se občas plazí mravenečci. Přechod na Černou stěnu je poměrně evidentní, z Rainera se zdá obtížný, ale opak je pravdou. Po druhé 3-tisícovce tohoto dne následuje ještě jednodušší přesun na široké suťovisko Hoher Zaun (3451). Zase ty výhledy… Poté cesta pokračuje přes rozvodněný a plochý ledovec až k patě Kristallwandu (3310 mnm), který z této strany vypadá poněkud více jako kopec. Z jižní paty Kristallwandu se pokračuje po kamení a suti po hřebeni směrem na sever až na vrchol. Z vrcholu jsou přímo pod námi výhledy na rozervanou dolní část hlavního ledovce. Další cesta z vrcholu na Badener Htt. (2608 mnm) je ještě docela kus cesty. Postupovali jsme po východním skalnatém rameni, které připravilo nejedno překvapení hodící se spíše do kategorie zajištěných cest. Po cestě jsme pochopili jméno této hory, všude se válely kameny různých barev a krystalických struktur. Badenerská chata, kam jsme dorazili kolem šesté, byla nakonec velmi důstojným zakončením ubytovacího programu. Útulná, spíše malá, klubová, bez davů, rozladěná kytara k zapůjčení, Weissbieru kolik kdo vypije… Orientační časy (číslo cesty): Defregger Haus – Rainerhorn cca 2 hod (915, bez značení), Rainerhorn – Schwarze Wand cca 1 hod (bez značení), Schwarze Wand – Hoher Zaun cca 1 hod (924A), Hoher Zaun – Kristallwand cca 2 hod (924A), Kristallwand – Badener Htt. cca 3 hod (924B, 924).

Poslední, čtvrtý den, jsme vyrazili kolem osmé, po předchozím dobývání 3-tisícovek jako na běžícím pásu byl v plánu „pouze“ Wildenkogel (3021 mnm). Cesta vedla nejdříve zpět pod Kristallwand, pak se stáčela po pravé ruce ve velkém oblouku po vrstevnici směrem na východ. Po cestě je hezké jezírko. Pod kopcem se z traverzování přešlo na výstup po místy velikých kamenech, občas byl trochu problém se značením. Na tuto horu se evidentně tolik neleze. Poslední desítky metrů bylo šplhání po kamenech docela zajímavé až místy adrenalinové a nelze rozhodně doporučit začátečníkům. Dolů z kopce jsme zkusili jít po hřebeni směrem na východ do sedla, ale tato cesta byla značena velmi špatně. Do sedla jsme nakonec došli, ale spíše proto, že bylo prostě na dohled, než že bychom se drželi nějakého značení. Dále už nás čekalo jen předlouhé klesání sutí, sněhem, pak místy potokem. V malém jezírku nad větším Loebbensee lze doporučit koupel, pro ty kterým nevadí poctivě studená voda, ale pozor, jsme ve vnitřní oblasti Národního parku. Za Loebbensee se cesta zase láme dolů přes louky do lesa, kudy vede poslední úsek. Zde jsme několikrát sešli z cesty, ale cesta dolů se nějak najde. Odpoledne jsme zase dorazili do Matreier Tauernhaus a Weissbier je naprosto nutný. Orientační časy (číslo cesty): Badener Htt. – Wildenkogel 4 hod (921, Wildenkogelweg), Wildenkogel – Loebbensee 1,5 hod, Loebbensee – Tauernhaus 1,5 hod.

velké parkoviště u Matreier Tauernhaus (1511 mnm)

Ano – ve studených potocích a jezírkách

Ano, klasická síť horských chat

ne

4 dny

Alpenvereinskarte Nr. 36 Venedigergruppe